Moje tchyně se vůči mně i celé naší rodině chová hezky a umím si představit svou osobní péči o ni, vpodstatě na to myslíme už teď a máme pokoj navíc, který je k tomu případně určený.

Ale péči o nemilovaného člověka jsem zažila několik let a znova už bych to neopakovala. Matka mé matky se vůči mě chovala celý život dost zle, od nějakých mých 8 let se mě pokoušela různě poštvat proti rodičům, vykládala mi, že můj táta je debil, že mě rodiče a druzí prarodiče nemají rádi.... ale nesmím to nikomu říct, je to jen mezi námi a tajné... do dospělosti to nepokračovalo potom nijak hezky, pochopitelně prostředky se měnily, obsah ne.
Pak ve chvíli, kdy byla nemohoucí a dementní, jsem kupodivu byla schopna cítit vůči ní soucit a asi bych to ustála. Co jsem ale neustála, byl strašný tlak ze strany mé matky, že pečovat musím, přinutila mě nechodit jeden den do školy (spolužáci byli seznámeni se situací a falšovali mi podpisy), protože jsem měla "službu" (byla nutná nonstop péče, matka si zkrátila úvazek o dva dny, přiměla tátu, aby si taky zkrátil úvazek o den, zbylý všední den pokrýval bratr nechozením do školy a víkendy pak jeden den já, jeden den matka), měla jsem nárok na jeden volný den týdně, kdy jsem se směla potkávat se svým tehdejším partnerem... takže mi nakonec ani tolik nevadilo, když jsem uhýbala letícím exkrementům (tuhými po nás házela, měkké roztírala po zdech a záclonách), musela se nechat ztlouct při každé výměně plen, nechat si sprostě nadávat... dodneška jsem ráda, že jsem se udržela a ty rány jí nevracela, i když bych asi nebyla jediná... ale nejhorší bylo vydírání z matčiny strany, že se postarat prostě musím, protože - rodina, vlastní krev, babička, pro svou milovanou maminku to musím udělat, Bůh mě vidí...no cokoli, co mě dokázalo přimět spolupracovat.

Ona totiž péče není jen věcí toho jednoho, jehož blízký to je. Takže vím, co své rodině udělat nikdy nehodlám.