U nás v rodině nikdy nikdo nešel do žádného ústavu ani důchoďáku.
Postarat se je pro mě normální.
Počítám s tím, že se budu jednou starat o oboje rodiče, pokud to bude nutné, a budu-li na to mít zdravotně.

Ve finále je totiž v takovéto fázi života úplně jedno, jaký ten člověk celý život byl - teď je to bezmocný chudák a praštit ho lopatou jaksi nejde. Pokud by to byla tchýně jako píše zakladatelka, budu o ni pečovat jako zdravotní sestra - šetrně, budu milá, ale mechanická. Pokud to bude MOJE tchyně, posloužím jí s láskou.

Spíše by mě zajímalo, proč se nepostará rodina toho syna, jehož děti byly upřednostňovány a tchýně k nim více lnula...

Ono to tak totiž dopadne i u nás. Ne že by tchyně měla některá vnoučata raději, ale s druhým synem bydlí desítky kilometrů daleko a jeho dnes už velké děti vychovala... O to, že by se o ni a o tchána někdo postaral, se nebojím - ale sama s tím problém nemám.