Tohle by byla moje vysněná rodina. Fakt. Upřímně závidím.

Moje vlastní rodina mě nenaučila vůbec nic. Jako bohužel fakt. Ani vařit, ani se nějak postarat o domácnost. O těch inteligentních věcech ani nemluvím. Ale naučili mě přežít a spolehnout se jen na sebe. A taky věřit jen sama sobě. Což ale není nijak výhodné, když člověk nevěří a nedůvěřuje světu.
Ale měla jsem ohromné štěstí později v životě a narazila na několik úžasných lidí a ti mě tak nějak doformovali. Završilo to osudové setkání s mojí dnes už bývalou terapeutkou. Strašně ráda se dívám a miluju obrazy a umění vůbec. Nerozumím tomu, prostě se dívám. A moje tahle paní tomu dává trošku jiný rozměr, a i když se nevídáme už v terapii, v kontaktu jsme a ona vypráví o obrazech a vůbec. Takže já to doháním teď.
V zahraničí jsem pochopila strašně moc věcí a souvislostí a naučila se jazyky a teď aspoň část toho předávám svým dětem. Snad na tom všem budou líp.