libik, na to jsem se ho i kdysi ptala, byly doby, kdy jsem mu měla za zlé, proč se víc nepostavil - ani ne za mě, ale spíš sám za sebe... nevím. Zpětně ho asi spíš chápu. Moji rodiče se kdysi téměř rozvedli, protože si to přála matčina matka. On musel ustát obrovský tlak - a máti svým způsobem taky. Nakonec to zachránilo naše přestěhování 100 km od matčiných rodičů, oba utekli, protože máti nedokázala napřímo vzdorovat rodičům a on nedokázal vzdorovat jí.
Já ani svou matku nepovažuju za nějaké ztělesnění zla, ani mi nekazila život nebo tak. podle toho mála, co vím, ji její matka v dětství týrala, rozjela se v době, kdy děda coby politický vězeň rubal uran v Jáchymově a byl úplně mimo dosah... jo, vím o existenci Stockholmského syndromu, vím, že prostě spousta věcí se nepovede, na svoje dětství nevzpomínám nijak ve zlém.

Naše špatné vztahy se vztahují až k dospělosti a k věcem, které jsou podstatně závažnější než panovačná matka, to tu ale nechci psát, jeslti chceš, tak Tobě klidně soukromě, na web to nedám.