Přidat odpověď
Bouřko,
já si říkám, jestli vlastně vůbec existuje něco jako "drzý spratek" v souvislosti s pravdomluvností.
Co vlastně definuje "drzého spratka", a není to ve skutečnosti jen tak, že dotyčný nám sděluje pravdu, kterou my ovšem neradi slyšíme? Tj. že za drzost považujeme to, že není taktní?
A není v tomhle smyslu na skoro stejné úrovni to, co řekl Svynky syn babičce ("jaképak ty máš štěstí, když jsi skoro slepá a děda chlastá") a to, co řekla Svynce kamarádka ("myslím si, že tvůj syn je zlej"), (i když trochu jiný to je, protože ten syn byl zcela konkrétní, ale ta kamarádka nálepkovala), případně ta babička na pískovišti ("není nějakej opožděnej? to ten náš četl už ve třech letech" nebo rodiče sdělující své výhrady k výchově?
Předchozí