Náš mimoň začal být divný, až když mu bylo pět pryč a měl už dva sourozence . Víš co, tohle zrovna vůbec není problém rozklíčovat. Intelekt se dá relativně objektivně testovat, tak proč špekulovat o tom, zda je to jedináčkovstvím?

Vidím tuto tendenci bagatelizovat organické problémy dětí u svých kolegyň, učitelek v MŠ. Ten je takový, porotože tatínek od nich odešel, ta je maková, protože je pořád s dospělýma, z tohohle udělala autistu jeho matka (!)... (a pak mi tvrdí, že i na střední pedagogické škole se berou základy speciální pedagogiky...)

Je pravda, že pak dojdeme k tomu, že z dětí ve třídě se v různých ohledech vymyká normě a měla by se otestovat třeba čtvrtina dětí. Proč ne? Moc to pomůže těm dětem, ostatním dětem, učitelům i rodičům. Radši proklepnout tu a tam nějaké dítě "zbytečně" než mít doma či ve třídě frustrovanou hromádku neštěstí a netušit, že v její hloubi doutná vážný problém.

Ještě k tomu "každý je v něčem nadaný" nebo "nadaný na něco" - to je něco úplně jiného. Nadání jako terminus technicus, jak se používá např. ve speciálním školství, je objektivní charakteristika nervové soustavy, triáda intelekt-kreativita-motivace. Ve výsledku to dítě třeba vyniká v nějaké úzké oblasti, ale to není celá podstata nadání (tou je určitý modus psychických/mozkových funkcí). A samozřejmě není žádná dělící čára mezi běžnými a nadanými dětmi, je to škála, kde je uměle stanovena hranice IQ 130 (v jiných zemích i méně) pro mimořádně nadané. A celý ten cirkus kolem speciálních vzdělávacích potřeb nadaných dětí se děje proto, že neplatí "čím víc, tím líp". To platí tak do těch 130, ideální je mít IQ 120něco. Jak to leze nad 130, přidružují se jevy ne vždy příjemné a ne vždy v běžném školství běžně zvládnutelné. Tak proto mají ty děti papír - kolikrát hlavně proto, aby to nějak přežily.