"Pokud nejsem s člověkem 100% jeho času, nevěřím mu, že jí tak, jak jí. U hubených je to stejně jako u tlustých. Ti budou přísahat, že vážně vůbec nic nejí a ztloustnou jen z pohledu na rozbalené máslo a celozrnný rohlík. Když jsem s takovým nebožákem déle, tak najednou zjistím, jak baští neskutečně obří porce, byť třeba jednou denně a formou takové vlekle přijídané večeře u telky. Pak je to u nich kombinace podvýživy a nevhodné potravy v nevhodném složení a množství. Takže jejich celoživotní pocit je, že si téměř nic nedopřejí a strádají, což může být subjektivně pravda. Ale rozhodně to neznamená, že nemají z čeho přibrat. A u hubeňourů to platí podobně, oni mají pocit, že můžou sníst cokoliv, ale objektivně to nedělají, prostě mají příjem nastavený tak, že skutečně nemají hlad a stačí jim to, u čeho by ostatní nedisciplinovaně lehce či více přejídali. "
Source, tak tohle je nejpřesnější popis tý podstaty, jakej jsem kde viděla.
Že "jím moc - málo" nelze absolutně brát za bernou minci, protože ten samej člověk si může zvyknout na různý porce (třeba když hubne, tak na menší) tak, že pokud je zvyklej jíst bez omezení, tak sežere dva pytlíky buráků a má pocit, že má málo, když už najel na nějakej střídmější režim, tak si dá hrstičku a má pocit, že má dost (tedy v tom prvním případě snědl x-krát tolik a má subjektivně pocit, že má hlad, kdežto v tom druhým má dost v momentě, kdy toho snědl reálně podstatně míň.)
A myslím, že v tom je přesně jak píšeš značná část toho paradoxu "já tloustnu i z vody, kdežto kamarádka by sežrala i slona a je furt hubená". Protože to je její subjektivní pocit a je o tom přesvědčená, ale objektivní realita je někde jinde.