Nezvládám to. V práci sedím a hledím, neschopna jakékoliv koncepční práce (úředničina, nová pozice, čekají se ode mě výsledky). Co jsem dřív dávala levou zadní buď nedokážu vůbec, nebo mi to děsně trvá...
Doma jsem na tom podobně, zatím jsem nebyla schopná ani uklidit jeho věci, natož se jich zbavit... ještě jsem ani nevybalila toaletní tašku z nemocnice, nevyprala poslední košili, v níž tam odjel, je v ní jeho vůně.... na věšáku visí bundy, v botníku čekají boty... špajska je plná nutridrinků, ve skříňce v kuchyni jsou všechny léky, i nenačaté, má aktivní mobil.... mám pocit, že to prostě nedokážu, vím, že je to iracionální, že ho tím nevrátím, ale pokud jsou ty věci doma, je to míň definitivní, nebo jak to říct...
Dcera (18) to má jinak (je celá po něm), ta by problém neměla, všeho se zbavit, odvézt, vyhodit.... já to nedokážu... V tomhle jsme se doplňovali, vyvažovali.... já jsem schraňující, on vyhazovací, vždy jsme dospěli k nějakému kompromisu...
Kamarádky mi radí různě - někdo, abych na sebe netlačila a počkala, až budu mít sílu to udělat (je to 6 týdnů), jiný zase radí udělat radikální řez, přestěhovat nábytek, jinak vše uspořádat...
Pořád jsem myslela, že to zvládnu bez AD, ale mám paradoxně pocit, že čím je to delší dobu, tím je to horší...
Nevím, co a jak dál...