Libiku, moje mamka určitě tak dva roky spala s taťkovou čepicí, kterou hrozně rád nosil, byl to takový kulíšek...později ho dávala vedle, na jeho polštář...a věci ze začátku dát pryč nechtěla, necítila se na to, měla by prý pocit, že jen tak vyhodí všechno, co měl rád...a fakt myslím, že tím, že člověk ty věci vyhodí, si nepomůže od té "prázdnoty", naopak mamka pak když něco vyhazovala, tak občas měla takový pocit provinilosti, že vyhazuje věci, které on měl rád....později to probírala, dost toho dala pryč, něco si nechala...ale to až v podstatě tak po roce, možná i dvou... Jinak ona měla svým způsobem "výhodu", že nechodila do práce, takže se po ní nepožadovalo nějak v práci fungovat, ale o to to bylo možná na druhou stranu horší, že byla doma, kde bylo prázdno...bojovala s tím tak, že vyrážela každý den někam ven, ze začátku na místa, která měli oba rádi, kam spolu chodívali...časem začala chodit právě tam, kam s ní taťka chodit nechtěl a ona si to kvůli němu odepřela...to potom zase měla pocit provinilosti, že ho tím "zrazuje", že si tak užívá něco, co předtím nemohla...každopádně tenkrát si začala psát deník ze svých procházek a akcí a dělá to doteď - táta není už 10 let...jako chybí jí pořád, ale už to není takové, jako to bylo na začátku, kdy pořád mluvila o tom, že by chtěla nejraději "za ním"...