Magrato, tak to jsi měla blbý. Já byla zas opačný konec: byla jsem kolikrát namočená v neskutečných lumpárnách, ale moje okolí prostě nevěřilo, že by přece ta premiantka a slušné děvče k tomu... K mým majstrštykům patřila třeba evakuace celé školy. Prostě jsem se o přestávce při střídání tříd přinachomýtla do učebny chemie a tam byly na katedře dvě lahvičky, jedna s pomerančovou silicí, druhá s kyselinou máselnou. Ta smrdí jako blitky, jen asi tak 100x silněji. Kantor to vždycky na začátku hodiny odšpuntoval a na konci hodiny se ptal, ke komu dokmitaly molekuly a kdo to teda cítí. Já seděla v první lavici a necítila jsem nikdy nic. Brala jsem to teda jako hodně špatně provedený pokus. Takže jsem vzala lahvičku a frskla tak 1-1,5 lžíce toho roztoku do odpařovače a šla si po svých. Nikdo si toho nevšiml. Druhý den byl v té učebně tak nevyvětratelný smrad, že byla totálně vyřazena z provozu (a to ještě na dalších cca 8 měsíců, ale to jsme v té době netušili). Za týden se kvůli smradu nedalo učit v celém 2. patře, za další týden ani v prvním. Začínalo jaro, tak se učilo ve školní jídelně, na zahradě, prostě kde se dalo. Část studentů byla odeslána na praxe. Maturity se výjmečně konaly v přízemí budovy (normálně byly v 1.patře, ale tam byl smrad jak na hnojišti, tam vylezly jen silné povahy. Do 2.patra nevlezl nikdo, tam kralovala kyselina máselná). Teprve po prázdninách se tu školu podařilo jakž takž vyvětrat, větrala ještě přes celé září, kdy jsme byli 3 týdny na bramborové brigádě. Odpařovač skončil v popelnici, stejně jako jedna skříň, co jsem do ní ten odpařovač schovala. Tím byl zlikvidován poslední zdroj smradu, ve škole se mohla zavřít okna (a je docela srandovní pohled na velkou školní budovu, kterak má otevřená veškerá okna a větrá a větrá a větrá) a za chladných podzimních dnů dokonce i zatopit. když jsem se k tomu po maturitě na třídním večírku přiznala třídnímu, šly na něj mrákoty a jen z něj vypadlo: "tak to bych do tebe nikdy neřekl".