Přidat odpověď
Ropucho,
já si taky myslím.
Jsem přesvědčená, že u spousty věcí jako rodič třeba ani nevím, jak to děti vnímaj - já něco dělám s plným přesvědčením, že je to OK, a pro děti to třeba OK není.
Radši bych si to v takovým případě vyříkala, ať už bych byla na kterýkoli straně "barikády" - jako dítě, který mělo pocit křivdy, i jako dospělej, jehož dítě má pocit, že se na něm dopustil křivdy - a předpokládám, že by to vypadalo nějak jako "to jsem si neuvědomila, že by tě to mohlo mrzet, nebyl to můj úmysl a je mi to líto".
Mně by to jako omluva za křivdu v případě, že by vztahy byly jinak dobrý, myslím stačilo.
Naproti tomu mi přijde hrozný se užírat i jako padesátiletý "dítě", ale je třeba možný, že ti rodiče nebyli schopni uznat ani to, že se jejich jednání mohlo jako křivda jevit.
Předchozí