Přidat odpověď
Ivko,
já ale myslím, že ve spoustě případů narovnání vztahů není možný, tj. ten druhej se není schopen začít chovat tak, aby mi to vyhovovalo.
A taky si myslím, že aby to bylo NAROVNÁNÍ, tak to musí bejt OBOUSTRANNÝ, tj. nemůžu dost dobře uvažovat tak, že mi někdo ublížil, ale já to hodím za hlavu a budu se k němu chovat stejně jako kdyby mi neublížil, protože je to přece moje povinnost.
Nemyslím si, že by tohle byla něčí povinnost, ani že by to bylo možný po někom spravedlivě žádat.
Ale myslím si, že když to nejde oboustranně (ač by to bylo ideální), tak zbývá ještě možnost, kterou může člověk zvládnout bez součinnosti toho druhýho - že mu ODPUSTÍ asi v tom smyslu, že "sice mi ublížil, ale v danou chvíli dělal co moh a líp to neuměl, a neumí to ani teď", ale vůbec to neznamená, že se z nich stanou největší kámoši a pojedou dál, jako by se nic nestalo, budou se svěřovat a pomáhat si atd., jenom to, že se ten odpouštějící přestane na něj vnitřně zlobit a užírat se, že mu bylo ublíženo (tudíž se mu uleví, protože tohle je veliká zátěž), ale bude si ho držet na bezpečnou distanc (protože to "líp to neumí" znamená, že by mu mohl stejně ubližovat i v budoucnosti, a to už ten dotyčnej nehodlá dopustit.
Předchozí