Tak ale to neni moc k smichu. Zazila jsem to s byvalym partnerem, tam rodice meli vzdy radeji partnery svych deti a ty protezovaly vic, nez deti vlastni. Pro mne nepochopitelne, vubec jsem se v tom necitila dobre, o mem priteli ani nemluve.
Moje tchyne, to je kapitola sama pro sebe - nejak neunesla, ze jeji syn dospel, zaridil si zivot po svem a jiz nepotrebuje jeji rady ani zadnou pomoc. I po 18letech je presvedcena, ze nas vztah nemuze mit dlouheho trvani a stale ceka na okamzik, kdy mu bude moci rict "ja jsem ti to rikala". Asi nikoho neprekvapi, ze se tam vyskytujeme minimalne a jen ze slusnosti, deti tam nechteji jezdit vubec, protoze je neustale chteji predelavat k obrazu svemu. Napriklad syna, ktery je jinak sportovne velmi zdatny a dela s uspechem nekolik sportu, nuti lezt po skalach, prestoze se boji vysek a rika jim, ze to delat nebude. Uplne donutit ho nemuzou, tak si aspon pred nim hlasite stezuji, ze je hrozy, ze se boji. Dokud to rikali jen nam, vysvetlovala jsem, kdyz to rekli pred nim, deti jsme sbalili a odjeli, samotne uz tam nikdy nejely. Ony tam nechteli ani predtim, my hlidani nepotrebovali nikdy, ale tak nejak jsme si rikali, ze kdyz budou s prarodici sami, ze by si ten vztah utvorit mohli.