Byla jsem vychována v atmosféře, že horší než tchýně není ani dýmějový mor, nevím proč mamička babičku tak málo milovala. Ke své první tchýni jsem přistoupila v duchu výchovy a všechny její počiny jsem náležitě "ocenila". Je tedy pravda, že náš rozmanitý vztah do jisté míry ovlivňovalo to, že její synek mi dal prožít dost prekérní doby, těžko být nadšená z matinky, jejíž zlatíčko se dovalí domů 2x do týdne nadrané jak kára a častokrát nepřijde vůbec. Druhá tchyně byla v době mého nástupu do snachování už dáma ve věku 70 let, její syn si mě bral "se závazky", já už jsem uměla i vařit a uklízet, takže naše vztahy nenabraly žádnou zvláštní dynamiku a byly , řekněme, zdvořilé, ale nijak procítěné. Hodně jsme se sblížily po smrti MM, myslím, že mě má fakt ráda

Sama jsem 4x byla potenciální tchýní v levelu "když ptáčka lapají...", ale myslím, že bych se moc nezměnila, nemám k tomu důvod ani kapacitu. Já možná ani ty čokolády a bílé rohlíky předškolákům kupovat nebudu, když z toho bude mít snaška paniku, pomyslím si prostě své. Nepochybuji o tom, že mé svérazné děti v partnerských vztazích občas zaperlí a tak blbá bude tchýně a je mi to nějak fuk.