A řekl mi někdo, co je tak sprostýho na vztahu rodiče a děti? Mně to připadá jako požadavek na nějakej zástupnej iniciační rituál tohleto nutné samobydlení.

Osobně mám velice samostatné děti, většinou nevím, kde jsou (v případě dcery si nebývám jista ani světadílem, tuhle odletěla do Libanonu jen tak), neživím je, neperu jim (mohou ovšem použít mou pračku nebo troubu), mají normální vztah ke společným nákladům, takže ti stálí (syn) platí nájem a vícenáklady, dcera vozí dárky a přispívá, když je tu déle.

No a když se náhodou sejdeme na fleku, tak si normálně promluvíme. Co je na tom divného?