Greto, děkuju za zájem.

Zkusím odpovědět.

Historie je, že jsem z ateistické rodiny, ale už v pěti letech jsem se začala zajímat o duchovní život, potvrzeno i rodinou. Z těch pěti let si pamatuju první silný duchovní zážitek, který se stal na druhé svatbě mé matky. Dalo by se to nazvat jakýmsi vnorek, kdy jsem my najednou všechno splynulo a měla jsem pocit, že nic není oddělené. Byl to moment, ze kterého mě vytrhli dospělí do "reality".

Pak velmi těžký úraz, kdy jsem měla umřít a v jednu chvíli jsem se ocitla ve stavu, kdy jsem se měla rozhodnout zda chci žít i navzdory tomu úrazu (ovlivnil pak celý můj život a dětství) a nebo ne. To si pamatuju zcela živě, rozhodla jsem se, že budu žít, to mi bylo 6 let.

A pak to pokračovalo dál a dál. Prošla jsem kdejakou náboženskou a filozofickou skupinu, ale jen jako pozorovatel.

Jsem příkladem toho, že lotosový květ vyrustá z bahna. Jsem špatná v tom křesťanském slova smyslu, egoistická, nežila jsem mnohdy slušně, ale byly tam i světlé chvilky. Mám v sobě hodně temných věcí a jsem si toho vědoma, mystika není jen bílá, u mě bílá zatím nepřevažuje.

Jsem s Bohem, ale prožívám něco jako "temnou noc duše". Mým cílem je už nějakou dobu to neskončit, což je můj primární pocit, že už tady nechci být. Ryba pluje v kalné vodě. Ještě čekám. Vím, že kdybych to skončila, tak se ocitnu v dalším životě ve stejné situaci a budu se muset pokusit to znovu zvládnout.

Trochu zmatený, já vím, ale bylo by to na hodně dlouhý psaní.

Pro mě zásadní zážitek byl, když jsem se dostala mimo tělo ve vědomém stavu a pak vhled do tří minulých životů (bez regrese) který mi osvětlil některé udalosti v současném životě a tedy silné přesvědčení, že žijeme více životů a příklon k Budhismu, védám a zenbudhismu.