... a do pekla se hrabe.
Jak je to vlastně s tím lhaním?
Na jednu stranu je asi fakt, že přísně vzato asi těžko existuje někdo, kdo vůbec nikdy ani trochu nelže a je divný to o sobě tvrdit, ale ještě divnější mi přijde házet všecky situace, kdy to, co člověk vypustí z pusy, neodpovídá skutečnosti, do jednoho pytle a tvrdit, že "lhát je úplně normální a dělaj to všichni" a schovávat pod jedno slovo "bílý lži", dokonce i malování (
) i drzý lhaní partnerovi do očí.
Nebudu se ptát "lžete"? protože je to dost návodná otázka a přímo vybízí k tomu, aby člověk trochu "zalhal"
ve svůj prospěch, zeptám se jinak - pokud někdo lže vám, v jakých situacích vám to vadí a jsou naopak situace, kdy tomu dáte přednost?
Já, když o tom přemýšlím, tak mi přijde naprosto absurdní považovat za lež takové věci, že se někdo namaluje nebo si vezme pushupku, aby se udělal "hezčí" (a uvádím to jen proto, že se tím občas někdo snaží argumentovat, že to je vlastně taky lež) a nevadí mi, když mi někdo úplně neodhalí své myšlenky, a když ho moc dobře neznám, tak to dokonce někdy považuju za plus (třeba když mi číšník po pravdě neřekne, že ho moje váhání mezi řízkem a stejkem otravuje, ale tváří se jako profík a počká, než si vyberu, a spolužačka, kterou potkám po letech a zeptám se jí, jak se má, řekne "ujde to" a nevybalí na mě, že se zrovna léčí s hemoroidama a je uprostřed dramatickýho rozvodu).
Ale vadilo by mi hodně, kdyby mi někdo blízký řekl něco věcného (prokazatelného, tj. že třeba jel do Brna, ale ve skutečnosti jel do Prahy) jinak, než to je ve skutečnosti, a VĚDĚL by, že to není pravda (to, že si něco jeden nebo druhej blbě pamatujem, je dost častý, ale to za lež nepovažuju, protože jsme přesvědčení, že to tak opravdu bylo).
Pokud by šlo o něco "nevěcného" ve smyslu, co si o něčem myslí, tak tam bych byla asi mnohem tolerantnější, protože do hlavy nikomu nevidíš, ale vadilo by mi, kdyby řekl něco mně (třeba že v těch kalhotách nemám velkej zadek), ale pak by chodil a vykládal ostatním, jakou mám v těch kalhotách obrovskou pr...l ).
U partnera, přátel, rodiny bych lhaní těch posledních dvou typů považovala za hodně zásadní věc, kvůli které bych, kdybych na to přišla, vůči tomu člověku ochladla na bod mrazu.
Předpokládám, že většina lidí to má nějak podobně, pletu se moc?