Deti zkratka otevírají obzory. Syn byl a stále je velice akční s pohybuchtive dítě, sedět v klidu je pro nej trest největší. V nějakém hnutí mysli me napadlo, že by mu prospěl nějaký bojový sport (ja nesnasim tyhle kontaktní sporty), dali jsme ho na judo. Na první hodině jsem se předvedla jako typická “matka brzda pokroku”, když syn vkročil na tu ozinenkovanou plochu a hned prvního koho potkal chytil za kimono a už se povalili a šli do sebe, a já na nej halekala “neper se” a trenér mi vcelku jemně povídá: ale maminko, vždyť proto jsou tady ;))).... pak jsem si na nástěnce docetla, ze mezi pokročilé techniky patří páčení a škrcení a udělalo se mi mdlo. Ale syn byl z první hodiny tak nadšenej, ze zůstal a už chodí pátým rokem, a já vozim na zápasy a povzbuzuju (dřív pro me něco naprosto nepředstavitelneho).
No adalsi level má teď, chce dělat parkour (teda už dva roky chce ale já to nechtěla dovolit, ze je to nebezpecne), no včera jsme byli na první lekci, ostatní už tam evidentně neco uměli, a náš mladej tam prvním skokem vystrih salto a trenér říkal ze toho si tam nechá... tohle vidět je pro me směs strachu a děsu, vidím ty zprelamany končetiny, vyrazeny zuby, prerazeny zada, kruplej krk.... nevím jestli to dam.