To co popisuješ, se mi stalo 2x (s nejlepší kamarádkou z doby ZŠ a pak s jednou z VŠ) a taky mě to hodně mrzí, ale nenadělám nic. U nás tedy je i větší zeměpisná vzdálenost, ale rozhodně nic nepřekonatelného a třeba u té spolužačky ze ZŠ bylo "cestování" vždycky na mně (vždycky jsem se jí ozvala, když jsem jela navštívit rodiče), ale ani tak už potom neměla zájem. Já tedy v případě obou mám podezření i na depresi, velkou únavu nebo nějaké podobné potíže, kvůli nimž je pro ně takové udržování kamarádství moc "zatěžující" a možná i stresující, což u mě je naopak, mně kontakt s kamarádkami spíš nabíjí a jeho možnost mě motivuje
Mám naštěstí i kamarádky z "dětství", které "drží" i přes velké vzdálenosti a pak mám novější, které jsou relativně blízko, ale samozřejmě s rodinou (a po ukončení RD) jsme v kontaktu omezeně dle možností, beru to tak, že po "vylétnutí mláďat z hnízda" s to zase zlepší, že se "máme v záloze" .
A pak má kamarádky, se kterými jsem se skamarádila právě v důsledku toho, že se často vidíme, resp. můžeme vidět - sousedka z domu, někteří rodiče spolužáků od dětí, nebo "ze hřiště", známá ze sportu, která by zůstala jen známou, kdybychom náhodou nebydlely kousek od sebe a neměly stejně staré děti ... Pomalu se z nich stávají "nejlepší kamarádky" v tom smyslu, že o sobě hodně víme, můžeme probírat i "denní věci" nejen nějaké zásadní události, žijeme ve stejné realitě ...Můžeme si vzájemně hlídat nebo vyzvedávat děti, zajdeme se projít, když se to zrovna hodí (není třeba plánovat složitě předem), na brusle, do sauny, půjčujeme si "věci", občas dojde i na společné akce celých rodin ...