Přidat odpověď
Zajímalo by mě, jestli je častější litovat, že rodiče člověka "na něco dali", než že ho na to nedali.
Nebo naopak, hodnotíte některý kroužek z dětství jako dobrou volbu, která vám třeba zůstala jako záliba až do budoucnosti?
Já jsem jako dítě musela hrát na nástroj, povinně, nikdy mě to nebavilo a vzpomínám si na to jen jako na opruz a ač jsem to dělala víc let, nemohla bych říct, že to pro mě mělo nějaký přínos.
Vlastně skoro všechny věci, které mě jako záliby bavily, jsem získala tak od 15 let nahoru, a něco z toho ani nebylo formou kroužku, ale jako samouk.
Naproti tomu znám lidi, kterým třeba muzika z dětství zůstala až do dospělosti. Jeden z nich je syn našich kamarádů a pokud bych měla říct nějaký rozdíl mezi přístupem jeho rodičů a mých, tak jeho rodiče ho poměrně dost podporovali, ale netlačili, a po celou dobu tam bylo to, že on sám to dělat chtěl. Já se nepamatuji na to, že bych to kdy chtěla dělat, trvala na tom moje máma a ta mě taky nutila cvičit, tátovi to bylo jedno, a když máma umřela, tak si pamatuju na svou úlevu, když mi táta dovolil s tím přestat.
Zajímalo by mě, jak to máte vy,
1. jestli jste rádi, že vás rodiče v dětství na nějaký kroužek dali
2. nebo jestli vás to štvalo a vadilo vám to
3. nebo naopak jestli vás mrzí, že vám nějakou takovou zálibu neumožnili.
A taky jak souvisí to, jestli jste dané činnosti nechali nebo se vám stala celoživotním koníčkem, s přístupem vašich rodičů a s tím, jestli vás k tomu nutili nebo jak moc vás podporovali?
Předchozí