Mrzí mě, že jsem nechodila na lidušku do výtvarky. To jsem fakt chtěla. Ale taťka jezdil domů z práce jen na víkendy, mamka vozila ségru v pondělí do školy a v pátek ze školy (byla od školky na intru) a bála se nás pouštět samotné do okresního města. Takže jsem chodila do pionýra a asi rok do turisťáku, ten byl super, ale učitelka, co nás vedla, pak otěhotněla a kroužek byl zrušen. Pak u nás byl sborový zpěv a hra na dechové nástroje, ale jsem hudebně nenadaná, tam, ani kdybych chtěla já, by nechtěli mě. Sporty mě nemrzí. Starší ségra několikrát našim vyčetla, že jí nepomohli rozvíjet sportovní nadání.
Moje děti chodí na sport (starší dvě na judo, nejmladší do atletiky, ty mladší byly na prvním tréningu včera). Starší dvě o pohyb nejevily zájem, ale kynuly, takže jsem vybrala to, co si můžeme finančně a časově dovolit a co jsem si myslela, že by je mohlo bavit. Nejmladší miluje pohyb, možná by jí šla a bavila ji gymnastika, ale tu já nemám ráda, vybrala jsem to, co si myslím, že ji bude bavit a půjde jí to. Nejstarší je 18 a asi 2 roky nechodí do juda, ale jak tam byla s prostřední, uvažuje, že občas zajde třeba pomoct trénovat špunty. Má krásnou postavu a samotnou ji baví si zacvičit.
Dál děcka chodí na flétnu, která je u nás na ZŠ, na ZUŠ jedna na výtvarku, druhá do sboru.

Mě mrzí, že jsem nechodila do lidušky, ale neberu to jako křivdu a nijak se tím myšlenkově nezaobírám.