já jsem byla hodné dítě a kroužky jsem vnímala neutrálně - zpětně to beru tak, že to byl nějaký základ (flétna, nějaké tanečky, výtvarka). Dva roky jsem chodila do plavecké školy, což byl otřes. Pamatuju si, jak jsme se v plavkách v zimě třásli u otevřených dveří ven a jak nás trenéři mlátili gumovýma pantoflema.

Ostatní sporty mě naučili rodiče - kanoistiku, bruslení, běžky, kolo.

Některé věci, které jsem chtěla dělat, nebyly dostupné - ke koním jsem se dostala až skoro ve čtyřiceti a více méně náhodou - ale jsem ráda, je víc informací a dají se dělat zajímavé věci.
Kytaru jsem si našla cca v šestnácti, chodila jsem dva roky, než mi došlo, že fakt nemám talent.

Takže nelituju ničeho - bylo to fajn, přiměřené možnostem mých rodičů a mým schopnostem (je fajn, když se i ne-talent naučí pár not, ale je taky fajn, když všechny strany uznají, že je na čase ústup).

Syn kroužky tvrdě odmítal, takže chodil akorát na lego (cca 1-3. třída). Zkusil pár věcí (fotbal, lukostřelba, koně) - nic ho nezaujalo (bruslení ho bavila přípravka, ale pak už to bylo buď hokej nebo krasobruslení, nechtěl ani jedno. Podobně plavání - jak došlo na to, žeby měl plavat bazény a chodit na závody, tak konec). Takže systém mých rodičů - sporty představujeme sami, plavat a bruslit se naučili v kroužku, sjezdovky, běžky, rafty, kola a lezení mají od nás.

Dcera chodila na bezvadnou výtvarku ve škole, ale učitelka šla do důchodu. Školní divadlo bylo super na prvním stupni (zkoušky jednou týdně, dvakrát za rok představení), na druhém stupni z toho udělali šílenost (zkoušky tři měsíce každý den do pěti, šesti, sedmi hodin, o víkendech malování kulis a šití kostýmů - což by bylo totálně super, kdyby to nebylo takhle intenzivní - že na tři měsíce se zastaví život a děti nemůžou dělat nic jinýho).
Nakonec si našla a prosadila voltiž - má tam koně, může popustit uzdu své umělecké fantazii (trenérky jsou bezvadný, holky si choreografie vymýšlejí z větší části samy) a není to ubíjející a zahlcující.