Chodila jsem na hodně kroužků, měla jsem jich obvykle 6 týdně. Dobrovolně a s radostí, většinu jsem si sama vyžádala, popř. mi byly nabídnuty ve škole (sborový zpěv, kde si družinářka vytipovávala děti v družině, a soukromé hodiny němčiny, které mi nabídla moje prvostupňová učitelka, která hledala způsob, jak mě víc zaměstnat, abych se ve škole tolik nenudila - učila mě její dcera).

Jediný, který mě otravoval, byla flétna. Ani ne proto, že bych měla negativní vztah k hudbě (a představu rodičů, že mám umět "aspoň základně malovat, zpívat, hrát na nástroj, plavat, lyžovat, bruslit, jezdit na kole, umět alespoň jeden, ale lépe 2 - 3 cizí jazyky, umět poskynout první pomoc, tančit a mít řidičák", jsem brala jako celkem OK, úměrně tehdejšímu věku), ale dost mě štvala ta flétna, chtěla jsem jiný nástroj, pokud možno klavír nebo kytaru. Myslím, že důvodem tehdy byly peníze, brácha (který je hudebně nadanější) šel na jím vybraný drahý akordeon a na mě už nezbylo. Ale zpětně mi ta flétna nevadí, můj tehdejší učitel byl hodný a machruju teď před dětma, že umím na flétnu:) Ale teda hlavně, když jsem si pak jako starší našla nepříliš drahou výuku kytary, tak rodiče souhlasili a zaplatili mi tu kytaru, věděli, že jsem o ni stála (moc na ni teda neumím, chodila jsem tam jen rok, ten učitel příšerně chlastal a jeho výuka šla trochu z kopce:) - ale touhu "akordy u táboráku" mi to splnilo). Mžná nějaký nástroj ještě zkusím, ještě nejsem tak stará a mohla bych se něco pro radost naučit.

Jediný kroužek, kterého opravdu lituju, je rytmika (bylo to takové cvičení při hudbě pro děti, nějaký předchůdce aerobiku). Tam jsem chodila upřímně ráda. Ale jednou tam byla suplující učitelka, která nás neznala, tak si prezenci dělala čtením jmen a my se hlásili. A já byla vždycky malá, plachá a tichá a když jsem řekla své jméno, tak ho přeslechla a zapsala, že tam nejsem. Úplně mě to tehdy rozhodilo, obrečela jsem to a rodičům řekla, že už tam nikdy nepůjdu. Zkoušeli mě nalákat zpátky, zjistit, co se stalo, ale byla jsem zabejčená a tak usoudili, že se tam asi stalo fakt něco vážného a tak jsem tam už nemusela. A mě to bylo líto, ale důvod jsem nikdy neřekla. A kompenzuju si to občas až aerobikem a zumbou na starý kolena:)

Všechny kroužky, na kteé jsem chodila, mi něco daly, některé mi daly celoživotní záliby (zpěv, malování, jazyky, vystudování medicíny (začátky byl kroužek prvnéí pomoci)zahradu (chodila jsem i na pěstitelský kroužek), tanec...), A i ty, ve kterých jsem nebyla nic moc, mi daly přinejmenším krásné trávení času tehdy. No a dneska - i když třeba na tu kytaru hraju prašpatně, tak si pravidleně doma s dětmi hrajeme, doprovázím je na kytaru, zpíváme a oni se učí rytmus s tamburinou... prostě vždycky je lepší něco umět nž neumět:)