Na klavír mě dovlekli původně víceméně násilím, ale talent tušili správně, takže mi to hodně šlo. Bavilo mě to. Kašlala jsem na to, co jsem měla za úkol, ale hrála jsem z not starší ségry celý dny. Klavír a muzika s ním mi zůstaly. Takže ten prvotní impuls byl super, necvičila jsem, ale šlo to do tý míry, že i s tím jsem proplouvala a sem tam odněkud přinesla nějakej diplom. Na veřejnosti a soutěžích jsem ale hrála nerada, brala jsem to jako velmi soukromou zálibu a tu jsem si až později přenesla do hraní s kapelou (na úplně jinej nástroj).

Svýho času jsem trochu zazlívala rodičům, že mi vymluvili jízdu na koni. K tý jsem se ale tak jako tak dostala jako dospělá osoba středního věku, v době, kdy už jsem na ten sen dávno zapomněla. A zpětně - s mojí tehdejší alergií a s tehdejšími léky, které mi nezabíraly... asi by to nebyl býval dobrej nápad.

Když koukám zpátky, tak k věcem, o které mi opravdu šlo a opravdu mě táhly, jsem se nějakou oklikou v dospělosti stejně dostala, to nebyli jen ti koně...