Libiku,

to s tím vyčítáním vnímám dost podobně jako Ty.

Určitě by vždycky "bylo co", protože jsme lidé chybující, byť v dobré víře, ale přesně jak říkáš, pokud nejde o nějakou patologii/zneužívání, tak by dospělý člověk měl být už dávno nad to povznesen.

Mně se v reakcích na tohle téma víceméně potvrzuje to, co si myslím, že nejlepší cesta je podpořit v tom, co dítě dělat samo chce, a netlačit do něčeho, co dělat nechce, protože mi přijde, že tohle jsou dvě věci, které tady vadí nejvíc lidem a vadily i mně. Že by se člověk měl oprostit od VLASTNÍCH ambicí ve smyslu jejich realizace v dítěti nebo úvah, že by to pro něj bylo dobré, a zaměřit se víc na to dítě, jako to dělá třeba Tina (a ne třeba jako rodiče, kteří dali do skautskýho oddílu u nás kluka, protože tam chodil děda, tak na tom trvali, a kluk byl chudák, protože on o to vůbec nestál a taky to podle toho vypadalo).

Jasně že člověk může nasekat chyby i tak, ale já si z toho beru potvrzení, že není dobrý jít přes závit v jednom ani druhým směru.