Je to na rodičích. Pro každého nastane to "muset odejít" v jiném okamžiku. Jsou lidi, kteří vydrží chovat řvoucí dítě po celou dobu představení, nechat ho běhat po pódiu a strkat do ostatních diváků. Ti evidentně nemusejí odejít nikdy. Zažila jsem i japonské mimino na večerním představení opery. Na předstevní pro mrňouse se to samozřejmě tak nějak toleruje.

Někdo odejde s dětmi i z nejdražších sedadel v okamžiku, kdy pozná, že už to ty děti nedávají, aby jim to zbytečně neotrávil, i když ty ani nezačaly rušit.

No a někdy jsou děti v pohodě, ale rodič se chová jako zviřátko – nepřetržitě komentuje třeba balet jak fotbalovej zápas. Když hudba zesílí, přestane šeptat a začne mluvit polohlasem, aby o ty jeho perly publikum nepřišlo. Před asi týdnem jsem takto volala uvaděčky na matku s dětmi cca 4 a 6 let. Celou první část prokecaly. Když dostala matka vynadáno od uvaděčky (předtím na ní dělalo pšt publikum, ale to jí nestačilo), druhou půlku nikdo z nich ani necekl - takže dětmi to fakt nebylo.