Z vlastní zkušenosti - dokud jsme neměli děti, tak jsem dost držela ústa a krok, občas jsem vyvolala nějaký spor, protože jsem tak nějak nebyla připravená na to, že bych měla svůj život žít podle představ někoho jiného. Když se narodily děti, najednou už nešlo jen o mě, ale stala se ze mě matka, která svoje robátko chránila.

Takže jsme byla ( a jsem) za děsnou snachu... Jo, spoustu srážek, protože před 35 lety se přece věci dělaly TAKHLE, tak se musí dělat i teď. Fakt nezapomenu na hlášku své tchýně, když jí manžel volal, že konečně, po dvou měsících na nedonošeneckém, máme mladší dceru doma. Její reakce:" A co teď děláš?... jo, chováš?! ( otec si konečně chtěl užít vlastního dítěte)...No, tak jí na to moc nezvykej, abyste si jí nerozmazlili.."