To máš těžký. Moje starší dcera byla hrozná konzerva, co se jídla týče, např. jednu dobu snídala jen jogurt a to jen a pouze bílou Holandii. (Naučila jsem ji to původně pochopitelně já, protože jsem si tehdy někde přečetla, že je z jogurtů nejzdravější, a byla jsem ráda, že jsem ráda, protože u ní každá potravina trvala sto let - tedy s výjimkou hranolků a párků v rohlíku, ty si zamilovala téměř na první dobrou .) Představuji si, co by se dělo, kdybych to řekla Monty jako snacha, formou "prosím Tě, na snídani jí dej bílou Holandii, ona nic jinýho nejí". Vzala by Monty takové dítě přes noc k sobě, kdybych byla tak troufalá a sdělila toto přání? A pokud bych zacouvala a řekla jí "tak jí dej, co chceš", myslíte, že by bylo spokojené to dítě? Když by si na něm Monty mohla pocvičit jinou ze svých oblíbených a pro mne vcelku pochopitelných tezí, tedy "neskáču jak píská batole"...

Vím z vlastní neveselé zkušenosti, že dceruška by nic jiného prostě neposnídala a byla by vzteklá a protivná celé hodiny. Kdyby Monty ustoupila po déle než deseti minutách, dopadlo by to v podstatě lautr stejně, dětské emoce už by byly moc rozjeté a ani vyhovění by je neuchlácholilo.

Pak by mi Monty vrátila rozhozené batole, pravděpodobně by ho pokládala za nevychované (neboť Montík nikdy podobné ciráty nedělal, tudíž je to chyba špatné výchovy a tudíž matky), dítě by bylo rozhozené, no, nebylo by to k ničemu dobré. Ale babička by vyhrála a obhájila svoje nezadatelné právo rozhodovat se na svém území výsostně podle svého... No, jako snacha bych tohohle také neměla zapotřebí.