Jak si Michal Viewegh sáhl na horké téma
JIŘÍ PEŇÁS60 5. ŘÍJNA 2018
Témata: Michal Viewegh, #metoo, společnost

V roce řekněme 1980 se obtloustlý brýlatý gymnazista Michal V., kterému ale šly dobře slohy, snažil na večírku SSM v domě ROH n. p. Sázavan líbat a osahávat spolužačku Jarmilu B. Dělal to poprvé v životě, oba byli již dosti opilí, což se projevilo jednak nemotorností a druhak jistou ztrátou kontroly. Zdálo se, že vše jde oním směrem, ale v jisté chvíli, kdy se M. V. dostal pod svetr a šel níž, Jarmila jej se slovy „tos přehnal, debile“ odstrčila a odešla na WC. Mladý M. V. se odpotácel s ambivalentním pocitem, že se aspoň o něco pokusil. Když se potkali ve škole, dělali, že se neznají.

Skoro o čtyřicet let později napíše spisovatel (a můj starý známý) Michal Viewegh svůj pravidelný fejeton do LN (ano, já vím, do Babišových LN), kde se pod vlivem amerického „případu Kavanaugh“ vyzná, jak je rád, že vyrůstal v zemi a v době, „kdy si mohl na holky sáhnout“. Jeho přátelé syknou téměř bolestí, neboť hned vědí, že mu to jen tak neprojde. Hned druhý den je právníkem a výhercem soutěže „genderman roku“ (kam bych se rád též přihlásil) Pavlem Houdkem v sugestivně sepsaném otevřeném dopise obviněn, že se dovolává „starých pořádků a beztrestnosti sexuálního násilí“ a že toto násilí de facto podporuje tím, že zesměšňuje oběti a znevažuje skutky, kterých se na nich násilníci dopouštějí, a tím že vytváří atmosféru, „která říká, že sahat na druhé proti jejich vůli je normální“.