Nebojovat u nepodstatných věcí (a sama pro sebe si shrnout které ze to jsou ty fest podstatné!)
Mám kluka 10 a dceru 13. Puberta už z obou. Syn odjakživa bordelar a zapominac, ovšem pomáhající a s dobrým srdcem, dcera systematik a okrašlovač (často ovšem metodou navrch huj a vespod fuj), nicméně celkem sobec. Ale samostatní jsou už dost oba, což oceňuji zvlášť teď, kdy jezdím z práce nejdříve v šest, často ale i v deset večer. Tatínek funguje skvěle, to jo. Ale zkratka dohledu je méně, a přirozené tím i míst ke sporům. Fakt teda nemůžu ohlídat co všechno mají udělat a zda to udělali. Ovšem vidí, ze já to stihnout nemůžu, tak se posnaží sami (připravit si věci na kroužky, sport, školní aktivity). nebo se se mnou domlouvají dost s předstihem, odpadlo takové to večerní vydeseni “já to nemam a musím do zítra ráno mít”.
No a o víkendu se taky moc hádat nechcem, když už se vidíme. Společně aktivity se snazim plánovat, ale taky jsme i oddělené (když děti nechtějí jít na vycházka, jsem sami s mužem - tohle třeba naši nedávali a hádali se se mnou kvůli tomu). Úklid sama dávám jen okrajové, takže je zapojují jedno dopo z víkendu (jedno dospavam). A pomáhají mi s vařením, a svačiny si dělají sami. Jo, někdy vyletim, nejčastěji kvůli dlouhodobému curbesu (tj špinavé prádlo ve skříni, týden nevycistene boty a tak), pak to je ale ve stylu “důsledkem je naštvaná matka” a tedy nemusí být taková podpora, jako od matky spokojené. Jo a ještě jeden bod sváru je, a to rodinné návštěvy. Někdy je to děsný, ze děti mluví na půl huby a svým slangem, jakoby schválně. Ale ideální je prehodit to na diskusi těch dvou o samotě a nechat je být. Nicméně jedna babička je expert na “výslechy” a “co je nového” a v tu chvíli děti jakoby prošly lobotomií a nejde jim kloudnou věta.... je to takový vzdor zase prarodicovskemu způsobu vedení rozhovoru “babi vyslýchá a děda děla nejapný vtipy a chechta se). To přejde.