Mě nejvíc utkvěla básnička,kterou mi často recitoval děda(bůhví, co ho k tomu vedlo)

Karel Jaromír Erben : Sirotek
Osiřelo dítě
o půl druhém létě.

Když už rozum bralo,
na matku se ptalo.

"Ach táto, tatíčku!
kde jste děl mamičku?"

"Tvá matka tvrdě spí,
žádný ji nevzbudí.

Na hřbitově leží
blízko samých dveří."

Jak dítě slyšelo,
na hřbitov běželo.

Špendlíčkem kopalo,
prstíčkem hrabalo.

Když se dohrabalo,
smutně zaplakalo.

"Ach mámo, mamičko!
promluvte slovíčko."

"Mé dítě, nemohu!
mám na hlavě hlínu.

A na srdci kámen -
hoří jako plamen.

Jdi, dítě, jdi domů,
máš tam jinou mámu."

"Ach není tak milá,
jako vy jste byla.

Když má chleba dáti,
třikrát jej obrátí

Když vy jste dávala,
máslem jste mazala.

Když hlavičku češe,
krev potůčkem teče.

Když vy jste česala,
vy jste objímala.

Když nožičky myje,
o škopíček bije.

Když vy jste mývala,
vy jste je zlíbala.

Když košilku pere,
div mne neprokleje.

Když vy jste právala,
vy jste si zpívala.

"Jdi domů, mé dítě,1
zejtra na úsvitě
přijdu, vezmu si tě."

Dítě přišlo domů,
položilo hlavu.

"Ach táto, tatíčku!
už vidím mamičku.

Má mamička milá,
celá pěkná bílá!"

"Co, dítě, co děláš?
vždyť mamičku nemáš!

Vždyť nikdo tu není,
marné tvé viděné!

"Ach táto, tatíčku!
chystejte rakvičku.

Má dušička Bohu,
mé tělo do hrobu.

Do hrobu - k mé matce,
ať jí zplesá srdce!"

Jeden den stonalo,
druhý den skonalo,
třetí pohřeb mělo.


Fakt drsná básnička.