Úplně první opravdu silné emocionální zatřepání mnou byla smrt tatínka. Měl problémy se srdcem a v podstatě celý život nás připravoval na to, že zemře dřív (rodová záležitost) a když jeho problémy gradovaly byla jsem těhotná a strašně jsem se těšila, že konečně bude mít vnučku, těšila jsem se, že ji bude brát rybařit, vodit ji po lese a povídat jí střeštěné, popletené pohádky jako povídal nám... večer jsme se ještě lehce chytli, že pořád slovně umírá a on opravdu zřejmě umíral - cítil to, co mi ne. Ráno měli přijet k nám a místo toho mi volal sourozenec, že táta zemřel - jeho srdíčko skončilo Kdyby to tak šlo vrátit! Určitě bychom se večer nedohadovali... Dlouhé opravdu dlouhé roky jsem měla jeho číslo uložené v mobilu, pouštěla jsem si naše svatební video, kde táta mluvil... mému manželovi potom dala maminka táty nový společenský kabát, takže dodnes když vidím manžela v tom kabátu připomene mi to tátu.
Za jeho vnoučata mě mrzí, že nepoznali skvělého dědečka, takového, který "by se pro ně rozkrájel", bral by je na výlety, dovolené... Holt takový je život!

Druhé, co se mnou třepe je vážná nemoc kamarádky, která bojuje už několik let s rakovinou. Dost nás její nemoc odcizila - nevím, kde se stala chyba, jestli já jsem se nějak stáhla nebo ona - mrzí mě to Ráda vzpomínám na roky, kdy jsem u nich s ní sedávala do ranních hodin a povídaly jsme si... Opět si říkám, že holt takový je život...