Manko a ty by ses ho nezeptala, proč tam nechce?

Zeptala, ale odpověď, že je to trapný a vopruz není argument.

Nikdy se ti nestalo, že jsi vyhodila peníze a byla jsi zklamaná?

Stalo a vždycky jsem z toho byla na sebe naštvaná a snažím se takovým situacím předcházet. Ale vždycky to byly maličkosti. Výdaje v řádech tisíců se snažím pečlivě zvažovat, nemám přístup ve smyslu tak jsem vyhodila pět táců no a co, zítra si zase pořídím něco jiného. Kor v situaci, kdy peněz není nazbyt.

Já tedy klidně, když mě nudí film nebo divadelní představení, odejdu v půlce a to jsem tam pasivním divákem.

Vidím celkem podstatný rozdíl mezi kinem za stovku a tanečním kurzem za x tisíc+pořízení další výbavy.

Představa, že mě maminka vmanipuluje do nějaké aktivity, kde se budu muset prezentovat pohybem, já jí na to napřed kývnu a pak pochopím, že to je největší opruz, ale musím tam, by ve mně v době puberty možná mohla vyvolat plán na útěk z baráku od tak "debilní matky"

Maminka ho do ničeho nevmanipulovala, on chtěl sám.

A to možná dotčený mladík nebojuje s nudou, ale s povinností tančit s nějakou extrémně nepříjemnou vrstevnicí (na Rodině je každý nekontaktní, ale děti se klidně můžou lepit na nějaké uhrovité týnky), případně je tam za exemplární dřevo pro posměch okolí. Výchova je především pochopení, není to major Terazky v akci.

I to je možné, takové situace holt život přináší, nikdo kolem sebe nemá jen stále veselé a příjemné lidi a je třeba se jim postavit čelem a naučit s grácií řešit a ne hned od všeho utíkat. Útěk je až to nejposlednější a popravdě nejzbabělejší řešení.