V rámci té diskuze mě napadla jedna věc. Myslím, že u dětí velmi záleží na tom, jako co je ten úkol předložen.

1) Věc, kterou má dítě udělat a je to jeho povinnost. Např. uklidit po sobě hrnek. "Ukliď nádobí." Čili příkaz a bez prošení.

2) Něco, co není jeho povinnost, ale chci, aby to udělalo. Např. koupu se a zapomněla jsem si vzít ručník. "Prosím tě, přines mi ručník." Čili příkaz, ale s prosíkem.

3) Něco, co není povinnost a dávám možnost, zda to splní nebo ne. Např. koukám na tv a dítě je v kuchyni. Zavolám "Prosím tě, můžeš mi podat pití?" V podstatě očekávám, že to dítě udělá, pokud nemá důvod to neudělat, třeba že zrovna vaří nebo píše úkol. Čili prosba s možností ji nesplnit.

A tohle důsledně dodržuju, protože když něco formuluju jako prosbu s použitím podmiňovacího způsobu, tak de facto dávám možnost to odmítnout. A neměla bych pak bejt naštvaná.

Takže v dané situaci bych neřekla "Mohla bys jít vyvenčit psa?", ale "Jdi vyvenčit psa."