"záleží na míře "vyhladovělosti", tzn. na tom, jak nutně a akutně potřebují danou věc hned, tzn. jak moc jsou v dané oblasti nesaturovaní ,ale taky, možná především, na důvěře v budoucnost a na důvěře v naplnění slibů - např. dítě, které má konsistentní zkušenost, že se na sliby a závazky nemůže spolehnout, je zcela racionální sežrat jeden bonbon hned než slepě věřit, že o čtvrt hodiny později dostane víc - taky se mu může stát, že nedostane ani ten jeden; dítě , které má zkušenost, že slíbené platí a může se spolehnout na to, co bylo ujednáno, postupuje racionálně, když si počká.

Takže ten máršmelounový test do značné míry testoval důvěryhodnost, spolehlovost a předvídatelnost prostředí, v němž jednotlivé děti žily"

Hroudo, to je přesný a nevím, nakolik to v tom testu bylo zohledněno.

Já nemám problém si spoustu věcí odepřít, protože vím, že KDYBYCH CHTĚLA, nebyl by to problém. Viz to tolikrát posmívané jablíčko v batůžku. Když VÍM, že kdybych chtěla, můžu si kdykoli koupit bagetu na pumpě, tak pro mě ta bageta nebude předmětem žádné touhy ani symbolem ničeho, a budu se moct soustředit čistě na to, jestli chutná-nechutná, chci-nechci. A třeba zjistím, že nechci, protože žádnej kulinářskej zážitek to není a energeticky to vydá za nadměrečnej oběd. A radši si, když budu mít možnost, připravím něco, o čem budu vědět, že mi to fakt chutná. To, že to ještě vyjde levněji, je příjemnej bonus, ale není to hlavní motivace (kdyby mi ta bageta chutnala nebo tam místo ní prodávali něco, co mám fakt ráda, tak se vykašlu na nějaký připravování a budu se těšit, jak si to u tý pumpy dám).

A myslím, že s věcma je to totéž. Pokud budu vědět, že si bych si mohla koupit i-phone, kdybych po něm toužila, tak ho pravděpodobně nebudu považovat za věc prestiže a statusu, ale zamyslím se, jestli ho opravdu chci a potřebuju.