Ten modrý s hnědou se mi vysloveně líbí, ty další dva ne, čímž jim neupírám estetično. Ale uvědomila jsem si přitom, co obvykle vadí v interiérech mně - příliš mnoho různých vzorů, ne barvy. V tom prvním, cos sem vložila, mě děsí ta zeď z obrazy, cítila bych se v tom hrozně. (Zase se mi tam ale moc líbí to policové schodiště jako prvek) A taky v prostoru, kde bydlím, nemám ráda na obrazech lidi... Portréty snesu tak u babičky nad manželskou postelí nebo menší fotky rodinných příslušníků na poličce či stole. Ani jako puberťačka jsem si nikdy nelepila na zdi žádné zpěváky či jiné idoly. Možná chci být podvědomě občas doma sama