Neumím ani poradit, ani posoudit, jak to vlastně je... Měla jsem to dost podobně, ale bez manžela, takže asi víc starostí, stálé zodpovědnosti, strašně moc práce... Nicméně pocity hodně podobné - "nemám proč být nešťastná"
Po roce terapií jsem souhlasila s tím, že už nemá cenu dál bojovat bez AD. Hodně mi pomohly ve fyzických problémech (třes, napětí, špatný spánek), ale jinak nevím... Možná to stačí, asi by mi bez nich bylo ještě hůř, asi bych bez nich už nefungovala vůbec? Ale jinak to zázračná pilulka není - otupilo mě to (tím je pro mě ještě o něco těžší tu "radost" někde najít), energie pořád nic moc, přijdu si prostě "vypnutá"...
Terapie mi určitě pomáhá víc, jen to jde strašně pomalu (i díky mé "zaťatosti", nepouštím emoce zrovna lehce). Nevím, co bych teď zpětně udělala jinak, snad jen kdybych dokázala to řešit dřív a nenechat to dojít tak daleko...