..."že máš pořád někoho za zadkem, pořád někdo něco chce, nemůžeš si dělat něco nezávisle???"...

..."To má většina lidí v práci a nejsou do toho nijak citově angažovaní."...

Ale z práce se odpoledne přijde domů a člověk si může třeba lehnout, s malejma dětma mi šlo vyloženě o zdraví, a o nenaplnění základních životních potřeb, nedokážu spát málo, s miminem jsem měla hlídání jen na to, abych se dospala, což se stejně nikdy pořádně nepovedlo. Nedalo se ani pořádně onemocnět, vyležet nemoc, odpočinout si, děti jsou fajn, ty moje, ale je to pár let hroznej stres, že jsou na mě přímo závislé. A to jsem se moc nedala, třeba na wc bych si je nepustila, měla jsem ohrádku, jsem hrozná matka, ale stejně jsem si musela pospíšit, když tam řvaly.
Klidné jídlo taky po dva roky existovalo jen v noci, v klidu se projít po městě nebo si nakoupit sci-fi. Já nejsem hyperaktivní, mám ráda svůj klid. A to nemluvím o nemožnosti nějakých pravidelných koníčků, chtěla jsem jen spát. Prostě se to všechno s věkem dětí jen a jen lepší, já nemám ráda pocit, že mě někdo potřebuje, takže mi to ani nechybí.