Kopřivo, připomíná mi to moje starší dítě v období "to není fér" a "ty jsi slíbila" (na jakýkoliv náznak plánů, který se jí hodil a nebyl vyřčen se seznamem myslitelných i nemyslitelných podmínek, kdy ne). Pusa jako papuč.

V základu jsem to ignorovala, většinou jsem se až na občasný komentář, že na její nafučenou pusu nejsem zvědavá, snažila držet normální komunikaci (ve smyslu mluvila jsem na ni normálně, ptala se, kolik chce knedlíků a tak; když neodpověděla, rozhodla jsem já). Rozesmát, což zmiňoval Z+2, fungovalo moc dobře, ne vždycky se mi to ale povedlo (třeba u těch knedlíků - kolik chceš knedlíků? - ona nic - já: tak... sedmnáct o šířce 3 mm, podej mi prosím pravítko, kolik je to centimetrů knedlíků?).

Časem to (obávám se, že bez valného ohledu na mě a mé postupy) přešlo