Něco na tom je, ale není to tak jednoduché. Já si třeba vybavuju, jak jsem byla v dětství totálně odvařená z džínů z Tuzexu nebo kazeťáku....napřed jsem se těšila a pak radovala - strašně dlouho. Jak ale chcete toto docílit ? Nechat děti chodit v 2 x poděděných hadrech do školy a vyvolat v nich takto "touhu" po nových gatích ? Vyvoláte v nich akorát vztek a pocit méněcennosti, protože to by fungovalo, jen kdyby to tak měly všechny děcka a to se asi jako rodiče nedohodneme, že...Nebo možná emigrovat do Severní Koreje a tam si to užít.
Ale je fakt, že mě "dostává", s jakou samozřejmostí berou děti třeba cestování. Pro mě to je dodnes zásadní zlom a štěstí, že mohu letět, jet kamkoliv. Pro mé děti jen samozřejmost, v zásadě o ni ani moc nestojí...to mi vadí, ale co už.