Tak "správná" délka neexistuje, pro pětileťáka je rok nepředstavitelná doba, za rok se velmi změní.
Svoje přání odkládám z různých důvodů, ale proto, abych se "pocvičila v odříkání" nebo si "užila těšení" teda ne. Většinou odkládám, protože na ně nemám (třeba kdybych vyhrála peníze, které potřebuji na cestu Japonska, začala bych ji organizovat obratem), něco proto, že nemám ráda plýtvání (nekoupím novou ledničku, když stará je plně funkční, i když bych si už dneska třeba představovala trochu jinou), něco z autocenzury (nový mobil nepotřebuju nijak akutně a chci mít peníze radši v rezervě). Ale že bych proto byla
šťastná, že usiluju? Jsem šťastná z úplně jiných důvodů.
Dítě se může těšit, že pojedeme na Vánoce k babičce a uvidí tam sestřenici a půjdou stavět na zahradu iglú. Může se těšit na stromeček. (Já se vždycky těším na stromeček, ačkoliv je ho opruz shánět
) Nemít žádnou velkou konkrétní touhu pod stromeček neznamená, že dítě nezažívá "těšení se" a následně radost. Akorát, když dítě touží po dárku, je pro rodiče snazší zajistit nějakou radost. Zajistit Vánoce u babičky, příjezd sestřenice a sníh zahrnuje hodně faktorů, které nemusí vyjít.