Mrzí me jestli se ti to jeví tak, ze se nikdo moc nezajímá.
Nechci aby to vyznělo jako alibismus, ale jen můj úhel pohledu: mám muže, dvě děti na běžné ZŠ, vždycky jsem byla akční a bavilo me se zapojovat, i když mi přišlo ze nemam moc času, pracovala jsem i při mateřské. Ale poslední dva roky pracuju úplně nejvíc co jsem kdy dělala, do 7 do večera žádná míra, někdy i víkend, stres. Nejsem tam sama, jedeme tak cely tým, chvílemi mám dokonce pocit nejmíň užitečného člena toho týmu. Krom práce vlastně nedělám nic - děti zajištuje muž, já se s nima učím o víkendu. Vařím jen o víkendu (jinak večeře vozim z práce). Kino, kamarádky, širší rodina... čas na to je tak - za měsíc. Cítím se mizerné v tomhle ohledu. Ale když už chvíli mám, chci být se svou rodinou. Nic jiného. Už takhle si vyčítáno ze pro ne nedělám dost. Tenhle blázinec me čeká ještě třeba rok. Chceme se zbavit dluhu, ten me tíži, tak se snažím, snad to vydrzim. Pokud to nepůjde, skončím dřív, ale jak se tak rozhlizim, dost prací je podobných v tom časovém nároku. Proste chci říci, ze bych hrozné rada dělala i spoustu jiných věci, jenže den má jen 24h. Pokud me někdy potkas a nebudu se zapojovat, neumím to v danou chvíli, nejsem toho schopna. Omlouvám se i za ostatní podobně prací “postižené” - neděláme to schválně.