Otom, že je těžší se starat o postižené dítě z mnoha úhlů pohledu nemůže být pochyb. To nemění nic na tom, že rozhodováním o tom jak to budu dělat, kde a od koho si řeknu o pomoc a od koho si nechám pomoci to mohu sám ovlivnit. I přes to, že je naprsot nepochybně těžké se starat o postižené dítě, tak je na mím rozhodnutí s kým se přitom budu stýkat a jak často. Skoro vždy jsou cesty, jak tu starost přizpůsobit.
A zase i s postiženým dítětem je to o tvých rozhodutích jestli vztah udržíš a buduješ nebo ne. A je na Tobě jestli život vybuduješ jen na starosti o to postižené dítě nebo i na něčem dalším a to jak emocionálně, tak finančně.
A jsem přesvědčený, že dítěti dalko víc prospěje, pokud ten život nebude jen o starosti o něj a jeho odchod třeba do chráněného bydlení tě zruinuje.