Soucítím Libiku, mám to stejně. Nám takhle umřela v nemocnici maminka, protože tam chtěla, nechtěla zůstat doma, a výčitky mám pořád.

Jinak k dotazu - postarali jsme se o dědečka tak, že bydlel s námi. A upřímně už bych do toho nešla. Bylo to nesmírně náročné a vyčerpávající, přestože byl relativně soběstačný. Byla jsem tehdy na MD, později nastoupila na zkrácený úvazek a vlastně jsem x hodin denně strávila uklízením a eliminací pohrom po té dědově soběstačnosti, při které neustále generoval nechutný chlív. Až takový, že jsme vlastně ty 3 roky, kdy u nás bydlel mohli používat jen půl domu, z hygienických důvodů.
Mrazí mě ještě teď, když si vzpomenu na všechny ty tajné akce - děda je v obchodě, rychle mu tam pojďme uklidit...
S jídlem jsme měli opačný problém, jídlo bylo jeho největší a posléze i jedinou vášní, o ničem jiném už nemluvil, leda o cenách potravin. Sám pro sebe utratil jen za jídlo měsíčně tolik, kolik jsme měli my pro 7 lidí , a stejně to nestačilo, ke konci měsíce už rád využíval naší nabídky, ať si vezme náš oběd, kterým jinak pohrdal. Kdyby aspoň jedl něco solidního, ale byly to samé hrůzostrašné brutálně prošlé hotovky a uzeniny.
Za jakýmkoliv naším pokusem o komunikaci na téma hygiena nebo jídlo viděl snahu udělat z něj neschopného ležáka, z toho měl opravdu hrůzu. Takže jsme měli na výběr - nechat ho, ať si spokojeně a fakt šťastně žmoulá u televize ten svůj junior, a pak se došourá na jedno do oblíbené hospody, nebo ho psychicky popostrčit do jeho noční můry