Díky všem za reakce. Všechno je důsledek toho, že řešení problémů pořád oddaluju a jak to táhnu před sebou, tak se na to nabalují další a další. Nikdy jsem nebyla příliš společenská ani oblíbená. Ve škole moc kamarádů nikdy neměla, jen pár kamarádek, dlouho jsem byla na rd nebo nezaměstnaná, za celý svůj život jsem měla jeden jediný rok, kdy jsem byla v kolektivu, jinak jsem sama. Ze začátku jsem si to v duchu moc pochvalovala, nemusím se s nikým dohadovat o dovolené, lézt šéfovi do zadku, bát se co o mě kde vykládá apod. Jenže se to všechno nějak kupí a mě čím dál víc deprimuje, že nemám s kým prohodit slovo a zjišťuju, že i ty dohady by mi za to snad i stály. Jenže po těch letech jsem tak mimo co se vztahů týče, že už ani kloudný vztah navázat neumím. A kruh se uzavřel. Ano, mám manžela, který moje emoční výkyvy bere jako útok na svou osobu, jakýkoli poskus o svěření se končí fiaskem, kdy už raději probírám jen provozní věci a on je naštvaný, že k nemu nemám důvěru. Ach jo.