Začnu trochu z druhého konce...
Mému synovi, když byl malý a hrál si v sedě na zemi, vasypal syn kamarádky kýbl dřevěných kostek na hlavu. Kýbl zdvihl a cca z půl metru ty kostky padaly... Asi to dost bolelo, od hran měl malý potrhanou kůži, tekla mu tehdy i krev. Takže vysypané kostky jako moc velkou srandu neberu.
Máme želvu venku ve výběhu a když byla maličká, byl přísný zákaz ji vyndavat mimo ohrádku. Děti zapomněly, želvička se zahrabala a já ji hledala půl dne - to taky jako srandu neberu.
Ale nikdy jsem o hříšncích neřekla, že z nich proudí zlo. To je hláška přes čáru. Udělala jsem cirkus, že takhle se dítko u nás chovat nebude - že jsou určitá pravidla a HOTOVO.
Ane nejlepší kamarádce nehodnotím děti. Jí to neříkám, ale před ní naférovku řeknu jejímu synovi, že půjde ke mně na výchovu, aby se probral. A že to, co si dovolí on ke své mámě, by si naši kluci nedovolili... a to je mnohem větší liga, než kostky.