"jestli je sám (a může proto mít řadu důvodů), tak třeba by mu samotnému ve vlastním bytě bylo smutno a osaměle"

Já jsem u rodičů žila do 26 let, než jsem dodělala VŠ. Na školu jsem dojížděla, nebylo to daleko, takže vlastní byt v místě školy by bylo přehnaný luxus a vyhazování peněz. Pak jsem si našla práci ve vzdálenějším místě, kde jsem měla pronajatý byt. Byla jsem v tu dobu bez přítele, takže jsem se vždycky těšila na víkendy až pojedu domů k rodičům, protože samotné mi v tom mém bytě bylo jaksi smutno. Přátele jsem si nacházela v práci postupně, takže ze začátku mě to samostatné bydlení zas až tak "nerajcovalo". Pak jsem se seznámila se svým nynějším manželem a sestěhovali jsme se. Teď mám svoji domácnost a zvládám ji, i když jsem podle některých měřítek bydlela s rodiči neúměrně dlouho.