eudo, četla jsi vůbec, co jsem psala?
O jakém rodném jméně mluvíš? Mně je například naprosto jedno, jak se kdo jmenuje, i kdyby měl příjmení XY. Nikdy by mě ani nenapadlo si dělat třeba strom příbuzenstva, je mi to šumák.
Co mám já ráda a nutně to k životu potřebuju, je rodinná posloupnost, soudržnost, něco, kde lidi patří k sobě, já jako "dítě" (to už mi teda dlouho osud nedopřál
) svých rodičů a prarodičů, naše děti, jejich partneři, jejich děti, partner, jeho rodiče atd...a klidně i "cizí" děti, když na to přijde.
Myslím si, že v rodině je možné ještě stále čerpat sílu, oddychnout, povzbudit se vzájemně. Že rodina smysl má. Třeba jen pro mě, nevím, jsem prostě rodinný typ. Potřebuju mít takové místo, kde jakoby mohu "spočinout" a kam patřím, jinak bych asi uschla, potřebuju i sama tvořit takové místo a vztahy pro druhé...
Ale mnoho lidí takové místo nemá, možná ho ani nepoznalo, a možná si pak mnozí namlouvají, že ho vlastně nepotřebují, že je to nanic, jen tak.
Samozřejmě pokud to "mí lidi" nebudou chtít takto, nic s tím neudělám a budu to respektovat, ale prostě spokojenost mi to nepřinese. Je velká otázka, jestli to přinese spokojenost jim, těm singlům, to ukáže stejně až čas.
Rozepsala bych se o partnerech našich mladých, kde jejich kmenová rodina nefungovala takřka vůbec a co jim to přineslo s čím stále zápasí i jako dospělí, ale to je příliš osobní, kdyby to někdo z nich četl.
Takže za mě - má to smysl.
Kdo z lidí je rád sám?
A pak je otázka - není to třeba u leckoho strach se vázat? Ne nechuť k vážnému vztahu, ale strach jít do vztahu, který by nemusel dopadnout, který by přinesl zklamání a bolest?
Ty příklady kolem prostě holt táhnou...i naši "slavní", naši politici atd...