Ropucho a Eudo,

přesně takto to vnímám taky.

Že i u lidí, kteří jsou mi velmi blízko a cítím se tam velmi dobře, jsem přece jen HOST a NEMUŽU (a ani nechci) se tam chovat úplně jako doma.

A stran toho obskakování - nevím jak kdo, ale já jsem zvyklá, že kdokoli kromě nás čtyř, kdo k nám chce přijít, musí být pozván (ti nejbližší můžou sami zavolat "můžu se stavit tehdy a tehdy?" A pokud si někoho pozvu, tak ho nejen obsloužím, ale obsloužím ho RÁDA (zase ti nejbližší a vlastně ani ti vzdálenější asi nebudou vyžadovat žádné extrabuřty a uvařit kafe a dát k němu sušenku snad není až zas taková práce). Pokud si ho zvu na oběd/večeři, tak je jasné, že mu ten oběd nebo večeři taky připravím a předložím.

Nikde tam nevidím žádný prostor na to, aby sám o své vůli otevíral lednici a něco si z ní bral. Proč by to dělal, když mu to já jako hostitel připravím? Napadá mě jedině, když je tam ten člověk tak často a dlouho, že by to toho hostitele zatěžovalo, ale to si zase neumím moc představit, co bych u někoho tak často nebo dlouho dělala.