řídím dvacet let, nikdy jsem se nijak nebála, ale takový ten přirozený respekt, ten tam byl vždy. Loni, po jednom obzvlášť urputném sněžení na dálnici jsem jela z práce, nejela jsem 20 km/h jako ostatní, ale asi 40 km/h, takže jsem předjela špunt aut mířících z jednoho města do toho mého a vlastně si jela sama po prázdné dálnici. Podmínky byly opravdu špatné. Z vedlejší cesty najížděl kamion. Už nesněžilo, takže mě musel vidět. Nečekala jsem to, ale normálně a drze mi tam vjel (nečekala bych to tak úplně ani v létě, ale nebylo by to za sucha nic, co by se nedalo zvládnout). Měla jsem na výběr, buď do něho vrazit nebo to strhnout do levého pruhu. Prudký pohyb a už jsem se točila. Do teď nechápu, jak se mi z těch hodin podařilo udělat řízený smyk (no, vlastně manžel mě roky bral v čerstvém sněhu smykovat na parkoviště, asi mi něco v hlavě zůstalo). Dopadlo to tak, že jsem pomaličku najela do svodidel, ale nic se nestalo, praskal mi lišta na kufru a světlo. Za mnou jela policie, ti, jak mě viděli se točit, pustili světla a zastavili dálnici za mnou, takže jsem nikoho nesmetla a prakticky se nic nestalo. Až na to, že jsem byla tedy dost otřesená. Když se mě ten policajt ptal, jestli jsem v pořádku, tak jsem mu říkala, že mě ten kamion doslova ohrozil na životě a kdyby za mnou byly auta, tak je smetu všechny, tak mi řekl, že to neviděl, že mě viděl, až jsem se točila. A pochválil mě, jak jsem to zvládla. Doteď jsem na sebe naštvaná, že jsem se nechala tak odbýt, protože to polské hova*o si tohle mělo zodpovídat ...
No a já sice můžu mluvit sama za sebe a být opatrná, ale co udělá ten druhý, to nikdy neodhadnu, takže každé větší sněžení vyhlížím s obavami